Moje potkávání se s Prahou

Už jako mála holka z Vysočiny jsem toužila po Praze. Myslím, že  poprvé jsem se do ní zamilovala, když mi bylo 12 let.

Jela jsem tenkrát  cvičit na Strahov na spartakiádu. Celý týden jsem bydlela s ostatními dívkami v jedné pražské střední škole, spaly jsme na zemi ve spacácích, stály frontu na sprchu a nekonečně dlouho se secvičovaly na strahovském stadionu. I tak zbylo hodně času na Prahu, a to díky paní učitelce, které nebylo zatěžko  objevovat s námi zajímavá pražská zákoutí. Byla jsem plná dojmů a  dodnes si  pamatuji  místa, která po letech znovu objevuji očima dospělého. Kupodivu jsem si upamatovala i spoustu  vůní Prahy –  třeba stanice metra Staroměstská mi i dneska voní stejně – tak nějak trochu po bahně.

Jak jen to šlo a měla jsem po maturitě, vyrazila jsem z Vysočiny směr Praha. Zaměstnání i ubytování nebyl problém a dodnes si pamatuji na pražské přivítání  - na  nevrlou paní na veřejných záchodech na pankráckém autobusáku, to když jsem neměla připravenou přesně 1 Kč. Své první zaměstnání jsem měla na Václavském náměstí a díky nepřetržitému provozu u počítače jsem měla noční centrum jak na dlani – neony,  blikátka, lidičky, mumraj  a já si říkala, tak to je ta Praha…. je jedna hodina ráno a tady to žije….. Praha mi ukazovala svou vlídnou i nevlídnou tvář a já si slíbila, že mi nikdy nezevšední. A že, i když půjdu stokrát přes Karlův most, tak pokaždé půjdu s pocitem té 12 leté holky, pro kterou Praha byla vysněným městem plným krásných míst a zážitků.

Letos se mi to láme a od příštích dnů budu žít v Praze déle než na Vysočině. Zatím se mi daří nezevšednit si pražské historické centrum, a to i když několikrát týdně si to mašíruju kolem Národního divadla či po Staroměstském náměstí. No, přiznávám, že davy turistů mi vadí – zvláště, když jdou rozveselení od Fleků a já se proti nim táhnu s nákupem v pěti igelitkách… ale i  když spěchám na schůzku, tak na staroměstský orloj mrknu alespoň jedním okem a  v zádech stále cítím mrazení a vůni vysněné Prahy.