Na bruslích jsem nestála skoro 15 let
Odvaha mi nechyběla, neměla jsem vysokých cílů – jen si celou trať projet - tedy obelhat držíc se oplocení. To byla moje představa. Udržet se na dvou nožích a ručkovat kolem plůtku. Věřila jsem, že na toto mé síly stačí a pak se uvidí. Pak se uvidí bylo v mlžném oparu budoucnosti, asi tak jako příští Vánoce. Neznepokojovala jsem se. Včera nastal ten správný okamžik, s mojí dcerou, její kamarádkou a novými bruslemi v tašce jsem se vydala k letenskému kyvadlu. Vytopená šatna, usměvavé hostesky oblečené stejně jako naše olympijská výprava, optimistická hudba a na velkoplošných obrazovkách přenos z olympiády. Neměla jsem daleko k pocitům našich olympioniků – přiznávám, pocit na Jardu Jágra to nebyl, ale přinejmenším jako Martina Sáblíková jsem si připadala. Brusle jsem měla nazuté a sešněrované jako první, děvčata se asi tolik netěšila… Pár schůdků a už stojíme u vchodu do bruslařského koridoru. Jsem nejvíc natěšená, takže jsem první. V koridoru pořád někdo je, čekám až bude volno, abych vstoupila na led, co pro mě znamená olympiádu. Proud lidí na bruslích stále nekončí, děvčata začínají být nervózní, tuším, že se za mnou dělá fronta…, zavřu oči a vstupuji… křečovitě se držím žbrdlení, s hrůzou v očích si uvědomuji, že se tady v protisměru nejezdí, takže pokud chci zpátky na pevnou zem, musím zdolat celou trať, abych se dostala k výstupu, cesty zpátky není. Holky mi to potvrzují. Statečně je posílám ať si jdou jezdit, že to zvládnu. Nevěří mi, ale odjíždí. Jsem sama! Šoupu nožičkama a pravou rukou se přidržuji žbrdlení – pocity, že jsem jak Martina Sáblíková jsou fuč – cítím se zrazená. No, dobře, smiřuji se, za hodinu to snad obelhám ke vstupu, kde na mne čekají boty a pevná zem pod nohama. Bruslení nebude můj sport. Odevzdaně se vydávám na cestu, krok sun krok, ručkovat, krok sun krok, ručkovat… kolem mě se to míhá, ale všichni se mi outlocitně vyhýbají, a tak si můžu obručkovávat koridor. Jenže po pár metrech zcepením….., s tímhle jsem teda nepočítala. U žbrdlení stojí a opírá se pán, tak to neobjedu, protože ve svislé poloze se držím jen tím, že mám ruku na plůtku. Hulákám na pána, že se musím držet plotu, nepochopí můj styl, jen blbě čumí a já fakt nejsem ani Jágr ani Sáblíková, abych se pustila a objela ho. Takže na něj křičím, stůjte, nehýbejte se, já vás ošahám a hned se vrhám na jeho záda, aby nekladl odpor a držím se ho jak klíště, jakmile skončí jeho záda, přeručkuji na plůtek a opravdu zhluboka si oddechnu. Jenže po pár metrech zase nějakej stoják, chlapec pózuje a děvče ho fotí. Tak na toho šahat nebudu, mohla bych od slečny jednu chytit. Stojím a čekám, až se vyfotí, jenže slečna nefotí, pravděpodobně nechce mít fotku svého milého a mě za ním (zlášť, když mi manžel kvůli mému zelenému zimnímu outfitu říká Alza – to jako ten jejich mimozemšťan). Se jí nedivím, ale mně jde o život,takže žádnou empatii necítím. Slečna nevydržela a jedou se fotit jinam. Já mám cestu volnou. Cítím se jako vítěz a ručkuji o to veseleji. Tu a tam si ještě někoho ošahám, někomu se to líbí, někomu ne, někdo si se mnou povídá. Myslím, že jsem i na hodně fotkách, protože každou chvíli se někdo fotí a já se ze zásady žbrdlení nepouštím. Budou na mě mít hezkou vzpomínku. Mým největším dobrodružstvím je, když slečny švitořící ruštinou dělají hada a fotí se u toho, asi se budou divit, že posledním článkem hada je zelený mimozemšťan, protože jsem se chystala ošahávajíce je obejít, jenže k mému velkému překvapení se moje opora rozjela…..
Ani se nenaděju a mám za sebou první kolo, protože se cítím jako poloviční Sáblíková, nemířím do šatny ale do druhého kola. A tu a tam si troufnu pustit se žbrdlení. Abych byla zajímavější a vypointovaná, občas křiknu, pozor jedu a třicet let jsem na tom nestála – funguje to. Do třetího kola už jedu jako Jarda Jágr a žbrdlení vůbec nepotřebuji. Nakonec bruslím přes dvě hodiny.
Marie Heřmánková
Splnil se mi jeden z mých životních snů
Už dlouho jsem se těšila, že budeme chodit do ZOO s vnoučátkem. Ale budoucí matka našich vnoučat studovala a studovala, a následně trávila spoustu času v laboratoři s kmenovými buňkami.
Marie Heřmánková
Jak jsem potkala úchyla
Zaspala jsem, sotva to stíhám na čas do práce, prohýbám se pod těžkou taškou, tramvaj narvaná. Stojím namačkaná u dveří a tvářím se jak sto čertů, v obličeji mám veškeré utrpení světa. Jsem nešťastná chudinka.
Marie Heřmánková
Taky řešení! Snad z toho horka.
Jedu z práce večerní poloprázdnou tramvají. Sedám si k okýnku, místo vedle mne je volné. V hlavě přemítám o dnešním dnu, o horku... těžkopádnost letního podvečera
Marie Heřmánková
Stárnout jako techniky se nebojící jedinec
Už před lety jsem si řekla, že budu stárnout jako techniky se nebojící jedinec. Pamatuji si, jak jsem v dětství nechápala naši sousedku, když si neuměla pustit televizi vypínačem (o dálkových ovladačích neměl nikdo ani ponětí),
Marie Heřmánková
Knedlíková charita
Protože jsem člověk velmi snadno podléhající emocím a soucitu a totálně důvěřivý, řekla jsem si už hodně dávno, že se k různým charitám postavím s chladnou hlavou, selským rozumem a životaschopnou taktikou.
Marie Heřmánková
No těsta mohlo být méně, uzeného masa víc a knedlíky celkově o dost menší!
Líbí se mi, když moji známí na facebook dávají fotky jídla, která si dávají v restauraci. Já to nikdy nedokážu, napadne mě to až když dojím.
Marie Heřmánková
Nedělní deprese
... moc ráda jsem či četla v jednom magazínu pravidelnou rubriku, jak si zajímaví či slavní lidé užívají víkendu. Říkala jsem si, co bych asi tak napsala já, kdyby to někoho zajímalo?
Marie Heřmánková
Vánoční divadelní divák
Ráda chodím do divadla - voní mi. Táta ochotničil celý život a babička mi často nadšeně vyprávěla jak, když se v Praze učila na švadlenu, chodila do Národního divadla až tam nahoru, kam se prodávaly laciné lístky na stání.....
Marie Heřmánková
Předvánoční bláznění
Jako pro začínající hospodyňku byly pro mne na jedničku připravené Vánoce obrovskou výzvou. Už od září jsem plánovala den po dni jak vše zvládnout, zapisovala si úkoly do kalendáře a mým snem bylo vydat brožurku: Jak v klidu připravit perfektní Vánoce. Prostě seznam pro bezchybnou hospodyňku, aby v den D bylo napečeno dvacet druhů cukroví, okna se leskla, byt voněl čistotou, dárky byly zabaleny jak z profi balící služby, pečlivě vybrané – nejlépe mnou vyrobené vánoční pozdravy byly včas poslány a pro každého známého vyrobený malý dáreček vlastníma rukama a já přesto byla odpočatá, usmívající se a nevystresovaná hospodyňka....
Marie Heřmánková
Můj 17. listopad 1989 .... a večer jich bylo na Národní třídě dost
Nevím, jak to tenkrát (v roce 1989) zvládaly ostatní rodiny, ale já, když jsem si po půlroce na mateřské spočítala rozpočet naší rodiny, zjistila jsem, že si nemůžu dovolit být na mateřské dávce, která se po šesti měsících smrskla na 600 kč. A to jsem si za celou mateřskou nekoupila na sebe ani nové ponožky a miminko mělo vše poděděné, většinou dokonce i po mně.
Marie Heřmánková
Šumavské podzimní pokocháníčko
Už dlouho jsme si s kamarádkou o tom povídaly a najednou - ani nevím jak, podařilo se nám domluvit termín. Jakmile je dané datum, povídánky dostanou reálné obrysy a k uskutečnění už je jen malý kousek. Pojedeme na Šumavu.
Marie Heřmánková
Štěstí
Vím, že životní štěstí se odvíjí hlavně od toho, že já i moji blízcí jsme zdraví. O stupínek níž je pocit štěstí, který do jisté míry můžeme ovlivnit sami, protože tak trochu záleží na nás. Já jsem si ještě donedávna pod pojmem štěstí představovala slavnostně osvícený historický sál, sebe v plesových šatech jak z popelčina oříšku, vznášející se v rytmu valčíku v náručí milujícího manžela - přiznávám, že moje představa je ovlivněna filmy a červenou knihovnou.
Marie Heřmánková
Když na výlet, tak vláčkem…
domluvený sobotní výlet proběhl tak, jak měl – návštěva hradu, dobrý oběd, prohlídka kláštera, sluníčko, zmrzlina, pohledy ..... a jedeme domů.
Marie Heřmánková
Moje potkávání se s Prahou
Už jako mála holka z Vysočiny jsem toužila po Praze. Myslím, že poprvé jsem se do ní zamilovala, když mi bylo 12 let.
Marie Heřmánková
Doba kartičková je doba kartičková…
Jsem sběratelka kupónů, závislák na razítcích ke každému nákupu, lačním po bodech za nakupování......
Marie Heřmánková
Ekologie bez celofánu aneb tvarohový byly minulý týden…
Tak nevím - možná, že opravdu nevím roupama coby (jak říkává moje maminka).
Marie Heřmánková
Snění u výlohy
Určitě to znáte z dětství, kdy jste s nosem na výloze snili o vystavené hračce, a pak u vánočního stromečku či o narozeninách jste nedočkavě rozbalovali dárek s touhou - ať to tam je..., prosím ať to tam najdu.....
Marie Heřmánková
Historie prostředního přechodu pro chodce v pražské Resslově ulici
aneb lidem je třeba nechat volnost k dělání dobrých skutků než je svazovat pravidly, která je jim dáno od přírody porušovat.
Marie Heřmánková
Jak jsem si před 15 lety nevědomky zahrála na pořad Pošta pro tebe
Jakmile jsem se naučila číst, hltavě jsem se vrhala na krásu příběhů z knížek. A že jich u nás doma bylo! Hlavně z tatínkova dětství - takže jsem čítávala příběhy plné trosečníků, klukovských part,dobrodružství v pralesích a opatrně jsem tak holčičíma očima nahlížela do klukovského světa. Trochu mi bylo divné, že vedle tatínkova vyprávění o chudém a šetřivém dětství ve vesnické chaloupce, měl docela slušně vybavenou knihovničku.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 31
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1327x