No těsta mohlo být méně, uzeného masa víc a knedlíky celkově o dost menší!

Líbí se mi, když moji známí na facebook dávají fotky jídla, která si dávají v restauraci. Já to nikdy nedokážu, napadne mě to až když dojím.

 V tu chvíli bych se ráda o slastný pocit podělila,  jenže i když fotka  vyjedeného talíře vypovídá o tom, že mi chutnalo, tak na facebooku nikoho nenadchne.  Doba od vybrání jídla do jeho přinesení na stůl je na mě moc dlouhá. Při výběru z  jídelního lístku si konkrétní jídla představuji tak zodpovědně, že  pak už jen trpím hlady a chutí … počítám minuty.  Takže nějaké focení, když mi číšník dá pod nos tak dlouho očekávanou dobrotu, prostě nedávám.

Také se mi líbí, když moji známí na facebook dávají fotky jídla, třeba ta, která si uvaří doma. I tady mám handicap.  Po dlouhých letech  jsem na vlastní kůži i na žaludky své rodiny poznala, že žádná vynikající a, po pravdě, ani dobrá kuchařka nejsem a ani nebudu. A hlavně  -  už se o to nebudu ani snažit.

Vaření je v posledních letech hit a vaří každý, kamarádi, kolegové, známí, celebrity a všichni  na všech televizních kanálech. Jen já ne!  Můžu si ten luxus dovolit, protože můj manžel vaří každý den teplé večeře a dcera je už dospělá. Prostě tady mi nebylo naděleno, tedy když se na to podívám z druhé strany, tak naděleno mi bylo.

Občas jsem vařila z provinění a  snažila se dokázat sobě i rodině, že to půjde. Nepůjde! I když záchvaty, teď už bez pocitu viny, občas mám. Jako dnes. Od rána mám šimravý pocit, že dnes by to šlo.  Můj tajný sen. Nedávno jsem si po dlouhé době  dala v restauraci bramborové knedlíky plněné uzeným masem – dříve nenáviděné jídlo ze školní jídelny (každý máme nějaké to  jídlo, které mu školní jídelna znechutila). Zachutnaly mi, a tak si je dávám častěji, nebo si je koupím na farmářských trzích domů. Jenže k dokonalosti jim chybí maličkosti, jako třeba, dala bych víc uzeného a méně těsta, uzené bych nestrouhala,  ale nakrájela na drobné kostičky,  radši menší knedlíky …. Do dneška jsem  nenarazila na dokonalé. Takže si je uvařím. Jsem o tom přesvědčena.  Věřím si, cítím to v kostech. Bramborové těsto  umím. A nakrájet uzené? To přeci už vůbec nevyžaduje velké umění. Rodině jsem vyhlásila, že dneska vařím!  I když znejistěla a po zkušenostech s mým vařením si udělala tajné zásoby pro případ neúspěchu, nakonec podlehla mému barvitému vyprávění, jakou tu dobrou jim uvařím. Umím být přesvědčivá v tom, že tentokrát to fakt vyjde! Uvěřili. A navíc, udělám si fotku na facebook.  Protože můj  spolužák z dob gymnaziálních studií, Václav, dává skoro obden fotku doma uvařeného  jídla na vzorně prostřeném stole (ladí mu ubrus s vázičkou a barvou květů a dokonce i s rámečky na zdech. A tuhle,  dokonce i s fotkou uklizené kuchyně .  A že někdy vaří i tři složitá jídla najednou (líčka na víně, kuře na smetaně, znojemskou a vývar s kapáním). Nedostižitelné, povzdechla jsem si, zazáviděla jsem.  Moje výzva byla skromná –udělat si knedlíky plněné uzeným přesně podle představ mých chuťových buněk
a ještě dát fotku na facebook, a tak trochu konkurovat dokonalému Václavovi, to přiznávám.

Vše je nakoupeno, brambory uvařené, těsto bez problémů uhňoucané, uzené maso nakrájené -  no nebyla jsem na sebe moc náročná, takže kostičky nejsou až tak malinkaté. Ale akceptuji, že  život je plný kompromisů. Už při první placičce, do které dávám pěkně velkou hrstičku uzeného a málo těsta, tuším, že to nebude až taková legrace.  Při desáté kouli (další kompromis – na malé knedlíčky kašlu) už mám na konečcích prstů velké  lepkavé bambule bramborového těsta, že jakákoliv snaha o umotání koule, natož kouličky  je marná. Moučním jak divá, aby se hmota nelepila a přesvědčuji se, že to pomáhá. Mouka a těsto jsou nejen na kuchyňské lince, ale…  - to je jasné, že i na zemi, i v mých vlasech, oblečení…. V tom si vzpomenu, že nefotím. Běžím si do kabelky pro telefon, abych vše nafotila. Tím pádem  mouka a těsto jsou i na kabelce a o moučnaté cestičce z kuchyně na chodbu bych ani psát nemusela? Ale dokumentace je zachráněná. Největší snahou je, abych nafotila jen to nezbytně nutné, protože nepořádkem kolem se chlubit nechci, o sladění kuchyňských doplňků s mou zástěrou si mohu nechat zdát.  Ale i tak chci být jako Václav.  Nakonec se mi podaří umotat 24 knedlíků a dokonce i uvařit. V jednu chvíli se mi začala zprudka vařit voda v hrnci, a i když jsem křičela Hrnečku dost, nepřetékej, pomohlo až to, že jsem si vzpomněla, že varná deska má ovládací tlačítka a můžu si zmírnit teplotu. 
A to se prý některé činnosti nezapomínají. Podařilo se  mi  bezpracně naservírovat dva druhy zelí  - jedno uvařené od babičky a druhé koupené (na farmářském trhu), ale osmažená cibulka je vlastní prací.  Rozkrajuji první knedlík: No těsta mohlo být méně,uzeného masa víc a knedlíky celkově o dost menší!