Splnil se mi jeden z mých životních snů

Už dlouho jsem se těšila, že budeme chodit do ZOO s vnoučátkem. Ale budoucí matka našich vnoučat studovala a studovala, a následně trávila spoustu času v laboratoři s kmenovými buňkami. 

Občas jsem si posteskla, že nejspíš budeme do ZOO vodit alespoň kmenové buňky. Nakonec jsem se dočkala a od zimy jsem šťastnou babičkou. Sotva naše malá začala trochu více vnímat svět, vyrazili jsme do ZOO. Naplňovala jsem si svůj sen. Natěšeně jsem malé ukazovala zvířátka, kytičky a vše kolem. Několikaměsíční vnučka ještě nestíhala vstřebat vše, co ZOO nabízí a brzy usnula.  Upnula jsem se tedy na tříletého synka naší kamarádky a věnovala mu své babičkovské nadšení, které ze mě tryskalo na všechny strany. Vašíkovi jsem radostně popisovala, jaké to bude u žiraf, jak jsou veliké, jaké mají dlouhé krky…. Oba jsem se moc těšili. Trochu nás zklamalo, že ve venkovním výběhu byla jen jedna žirafa, tak jsme šli koukat přes sklo do vnitřních prostor. Popadla jsem malého, vysadila na sokl u skel (ze zadu jsem ho  raději přidržovala, aby nespadl)  a ukazovala mu žirafu, ouška, ocásek, jak jazykem otrhává listy z větve, pak přišla druhá, třetí, já výskala blahem nad jejich proplétajícími kreacemi… ale malý nereaguje. Najednou je tak zvláštně nemluvný.
„Hm, asi ho žirafy nakonec zklamaly,“ pomyslela jsem si a začala gradovat své dovednosti jak vzbudit radost a nadšení u druhých. Do hlasu jsem přidala víc radosti a emocí, vykřikovala citoslovce nadšení a běhala s malým od jednoho okénka ke druhému, abych vybrala ty nejlepší úhly pohledu na žirafky. Najednou mě někdo popotahuje za tričko a smutně žadoní:
 „Já chci taky.“
Kouknu se na postavičku, které by ráda to, co u malého Vašíka nevzbuzuje žádné nadšení. Překvapením zapomenu dýchat. Je to Vašík, stojí vedle mě. Postavím na zem malého domnělého Vašíka, otočím ho k sobě a vidím, že je to úplně, ale úplně cizí chlapeček. Celou dobu jsem poponášela a nadšeně mluvila k úplně cizímu klučinovi. Takže už je mi jasné, proč nemluvil. Začnu se mu moc omlouvat, ale on i nadále nekomunikuje. Jen jeho starší, asi devítiletý bratr, který mě stejně jako náš Vašík celou dobu stínoval a běhali za mnou od okénka k okénku, pronese klidným hlasem:
„No mně to bylo ňáký divný.“
Omluvím se oběma bratrům a konečně se začnu věnovat Vašíkovi. Když přijdu k naší skupince a vyprávím zážitek, dcera se smíchem řekne:
„To teda nevím, jestli tě někdy pustíme s malou do ZOO samotnou, mohla by ses nám vrátit s úplně cizím dítětem.“

 Takže se budu muset ještě hódně snažit, abych přesvědčila, že jsem zodpovědnou babičkou, které je možné svěřit dítě.