Taky řešení! Snad z toho horka.

 Jedu z práce večerní poloprázdnou tramvají. Sedám si k okýnku, místo vedle mne je volné. V hlavě přemítám o dnešním dnu, o horku… těžkopádnost letního podvečera

 Najednou na sedačce vedle přistane prázdná plechovka od piva. Za mnou si sedají dvě úplně normálně vyhlížející ženské středního věku, a tahle prázdná plechovka byla na místech, kam si chtějí sednout. Překáží jim, tak ji bez okolků přehodí ke mně. Vůbec nechápou, proč se mi nelíbí to, že mám sedět vedle plechovky, protože ony tam tu plechovku přece nenechaly a chtějí si sednout. Já žasnu nad jejich jednoduchým řešení – přehodit ji o sedadlo dál a o víc se nestarat. Že moje plechová sousedka může případně ušpinit další sedadlo, či vyšplouchnout na mě je vůbec nenapadá (nikdo z nás netuší, zda v ní není zbytek piva). Co po nich chci?  Navrhuji, že snad by bylo řešením plechovku dát na zem, aby nešpinila další sedadlo, a nebo, jak jim názorně ukážu, najdu v kabelce mikrotenový sáček, plechovku do něho zabalím, postavím u své nohy, a takhle dojedeme až na moji zastávku, kde vystoupím a plechovku hodím do odpaďáku.

Vím, že problém je už v tom, že tam někdo tu plechovku nechal. Ale to, že se nedaří přerušit řetězení přístupu Po mně potopa, tak tomu nerozumím.

Tramvaj projíždí Václavským náměstím, kde se demonstruje, kde se lidé sdílí, kde vládne souznění, ale v obyčejném životě, v úplně primitivních věcech vládne Po mně potopa.